Konec 19. a počátek 20. století byl v Jablonci poznamenán rychlým hospodářským rozvojem, s nímž souvisel i nárůst počtu obyvatel. Celkový vývoj se projevoval i potřebou výstavby veřejně-správních budov. Také stará radnice – dnešní městská knihovna na Dolním náměstí – přestala stačit aktuálním potřebám. Již v roce 1910 se objevil návrh nového objektu. První světová válka na delší dobu zmařila plány a znovu se začalo o možném řešení uvažovat až v polovině dvacátých let.

Na novou radnici byla vypsána 10. 11. 1928 veřejná architektonická soutěž. Zadáním byla pevně stanovena poloha budovy, počet a velikosti kanceláří, společenských a dalších prostor. Do stanovené uzávěrky soutěže došlo 177 (!) soutěžních návrhů, na kterých se podíleli architekti z celé střední Evropy. Dvanáct z nich pak bylo vybráno do užšího kola, ze kterého vyšel vítězně návrh mladého libereckého architekta Karla Wintera. Jeho moderní funkcionalistické pojetí splňovalo po určitých korekcích představy zadavatele. Budova obsahovala nejen administrativní část, ale nacházelo se v ní i kino, v 1. patře kavárna a v suterénu vinárna s tanečním parketem.

Stavba byla zahájena v jarních měsících roku 1931, načež velmi rychle postupovala. Již v létě začala železobetonová stavba vyrůstat ze země a koncem téhož roku se mohlo začít se stavbou 51 metrů vysoké věže. Celá stavba byla dokončena v říjnu 1932, tedy za necelých 20 měsíců. Do konce roku 1932 byl ze staré radnice přestěhován městský úřad a 13. 1. 1933 slavnostně zasedala v nové zasedací síni městská rada a 10. února pak městské zastupitelstvo.

Rozpočet stavby činil 22,5 mil. Kč a byl kryt půjčkami od městského penzijního fondu, zemské banky a hypotékou jablonecké spořitelny. Stavbu realizovala účelově založená společnost sestávající ze stavitelů Emiliana a Emila Herbigových, firmy Anton Ullrich a syn a podniku Rella a synovec. Na stavbě pracovalo asi 1900 dělníků ze 135 firem. Celková zastavěná plocha činí 2.428 m².

O realizaci projektu se významnou mírou zasloužil tehdejší pokrokový a prozíravý starosta K. R. Fischer. Objekt radnice patří k funkcionalistickým stavbám, které přiřadily meziválečnou architekturu k evropskému vrcholu. Významné je také celkové urbanistické řešení středu města, který byl prohlášen za památkovou zónu a radnice sama památkovým objektem.

Další informace o budově radnice jako turistickém cíli najdete také zde.

Pod Kostelním vrchem, kde se právě nacházíme, byl v roce 1669 založen první jablonecký hřbitov. Jak dokládá stará rytina, býval hřbitůvek obehnán zdí; sloužil až do roku 1809. V letech 1685 až 1687 zde dala hraběnka Marie Polyxena Desfours postavit kostel svaté Anny, který je nejstarší dochovanou jabloneckou stavbou.

Kostel byl vybudován nejprve bez věže. Ta byla přistavěna až o dvacet let později, v roce 1706. V průběhu dalších let byl objekt mnohokrát opravován a přestavován. Celkem devětkrát proběhly v letech 1747 až 1890 větší opravy. K jedné z raných přestaveb, která souvisela pravděpodobně s předchozím požárem, došlo v roce 1774. V roce 1802 byla již natolik poškozená horní část kostelní věže, že hrozilo její zřícení. Při opravě byly vyměněny dřevěné části, a pak byla opět nasazena makovice s křížem. Znovu byla věžní báň poškozena při bouři v roce 1859. Roku 1890 byla změněna původní barokní fasáda na členitou novorenesanční, čímž kostel získal podobu, která zůstala zachována až do současnosti.

Počátkem sedmdesátých let 20. století byla opravena fasáda a střecha věžní části. V té době se ještě v kostele konaly pravidelné bohoslužby, potom však byl kostel pro malý zájem věřících uzavřen. Až po roce 2000 byly bohoslužby obnoveny v den svátku svaté Anny. Další opravy kostela byly provedeny s finanční účastí města a státu v letech 1995 až 2002. K nejvýznamnějším patřila renovace dřevěných částí střešní konstrukce, výměna břidlicové krytiny a obnova okenních vitráží.

V roce 2003 byla zahájena jednání mezi zástupci města a církve, jejichž výsledkem byl bezúplatný převod kostela do majetku města v roce 2004. Hned další rok zahájilo město s finančním příspěvkem ze Společného regionálního operačního programu celkovou rekonstrukci této jedinečné jablonecké památky. Opravený kostel byl předán veřejnosti v Den památek v září 2006 a nyní slouží pro pořádání různých kulturních akcí.

V roce 1879 byl založen jablonecký Okrašlovací spolek, který si za hlavní cíl stanovil založení městského parku. Snahy spolku se však nesetkaly s přílišným pochopením některých obyvatel, kteří poukazovali na zbytečné a neúčelné náklady.

Nakonec se však uvedenému spolku podařilo myšlenku uskutečnit. Díky příspěvku jablonecké městské spořitelny mohl spolek v roce 1884 vykoupit mokřinatý pozemek na levém břehu Nisy o rozloze 19.491 m². Plocha byla postupně upravována, byly vysazeny stromy a keře. Slavnostní otevření parku se uskutečnilo v neděli 9. července 1893. Během dalších let pak byly doplněny drobné plastiky a pamětní kameny. Znělcové „varhany“ se zde nacházejí dosud, byť na nepříliš důstojném místě.

Přirozený zdroj spodní vody byl využit k vybudování umělého okrasného jezírka, které bylo zakončeno nevelkou hrází s ozdobným zábradlím. Ve vodě rostly lekníny a vodní rostliny, v zimě se na zamrzlé hladině bruslilo. Nedaleko byl postaven gloriet pro pořádání venkovních koncertů.

Na jihozápadním nároží byl 11. října 1936 odhalen památník obětí 1. světové války. Autorem žulového sloupu a jeho okolí byl arch. Alfred Wenzel, plastiky vytvořil sochař Michel Brosik. Materiál pomníku byl vytěžen na Jizerce. Na zadní straně bylo připevněno několik tabulí s 863 jmény padlých či pohřešovaných Jablonečanů. Na vrchol pomníku bylo přivedeno plynové potrubí, takže při slavnostních příležitostech zde bývalo možné zažehnout oheň. Po 2. světové válce byly odstraněny desky se jmény i některé další detaily.

Koncem 70. let minulého století byl park rekonstruován, ale z dnešního pohledu postrádaly úpravy vkus i koncepci. Cesty byly vybetonovány a pokryty živičným povrchem, nešťastná byla oprava jezírka, které bylo rovněž vybetonováno. Neodbornými zásahy bylo dosaženo toho, že se v jezírku neudrží voda.

Údržba parku proběhla poté v roce 2001. Došlo při ní k doplnění zeleně a byl doplněn mobiliář. Řada z vysázených keřů byla bohužel zcizena.

Městský park, zvaný též Tyršovy sady, je již více než sto let vyhledávaným a příjemným místem odpočinku uprostřed rušného města.

V těchto místech překračují Střelecká a Pražská ulice železniční trať směřující z Jablonce nad Nisou do Tanvaldu. Trať je zde vedena hlubokým zářezem a prochází zástavbou po obvodu města. Pražskou ulicí projížděla v minulosti také elektrická dráha z Janova přes Jablonec do Rychnova.

Rozvoj města na přelomu 19. a 20. století by nemohl zdárně pokračovat bez spojení kolejovou dopravou. Když byla budována železnice z Turnova do Liberce (r. 1859), zůstal Jablonec ležet stranou a nejbližší nádraží bylo až v Rychnově. Nezbývalo proto, než prosadit vlastní spojení s Libercem. To se podařilo až v 80. letech 19. století. Současně se řešilo i spojení s východní částí okresu, tedy s textilním Tanvaldskem a sklářským Polubenskem.

Stavbu však doprovázely různé potíže, nevyjímaje finanční problémy, a tak k jejímu zahájení došlo až v říjnu 1887. Pak však pokračovalo všechno velmi rychle. Současně s budováním drážního tělesa probíhala výstavba nádražních budov a již o rok později bylo vše připraveno k zahájení provozu na prvním úseku z Liberce do Jablonce. V neděli 25. listopadu 1888 v 9 hodin vyjel první vlak z Jablonce do Liberce.

Prodloužení tratě do Tanvaldu bylo technicky značně náročné. Bylo, mimo jiné, třeba prorazit 417 m dlouhý lučanský tunel a postavit 123,5 m dlouhý a 26,7 m vysoký smržovský viadukt. V červenci r. 1894 vyjel první vlak z Jablonce do Lučan a v říjnu téhož roku také dále do Tanvaldu. Po zprovoznění dalšího úseku do Kořenova (r. 1902) a po napojení z německé (dnes polské) strany, získal Jablonec mezinárodní vlakové napojení.

Železniční stanice v Rychnově však přesto neztratila pro průmyslové Jablonecko význam. Koncem 19. století bylo pro území Jablonce a jeho okolí navrženo několik úzkorozchodných elektrických drah. Měly sloužit pro dopravu nákladní a současně i pro přepravu osob. K prvním zprovozněným pouličním drahám patřily od r. 1900 tratě z jabloneckého Brandlu, kde stála plynárna, do Rýnovic a Janova (sklárny) a z Brandlu do Horního Jablonce. V listopadu 1902 pak byla zahájena přeprava nákladů ze železničního překladiště v Rychnově přes Kokonín, Vrkoslavice, Jablonec a Mšeno do Janova.

Tramvajová doprava si rychle získala značnou oblibu, postupně však byla z různých důvodů nahrazována automobilovou přepravou. V roce 1965 byl zastaven provoz na poslední z těchto tratí mezi Rychnovem a Janovem. Funkční zůstalo pouze spojení Jablonce n. N. s Libercem, které bylo uvedeno do provozu v roce 1955.

V lidské společnosti bylo stromům odnepaměti přisouzeno významné místo. Význam stromů v naší krajině se odráží mimo jiné v zákoně o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.), podle kterého jsou stromy rostoucí mimo les (hospodaření v lesích se řídí vlastními zákony) chráněny před svévolným kácením.

Stromy významné z hlediska vzrůstu, estetického nebo historického hlediska mohou být navíc vyhlášeny jako památné, což jim poskytuje vysoký stupeň ochrany. Kromě ochrany před přímým poškozením jsou v jejich blízkosti zakázány i činnosti, které by mohly mít negativní vliv na jejich růst a zdravotní stav. Památným stromům je také věnována mimořádná péče.

V Jablonci nad Nisou a okolí je evidováno 14 památných stromů či skupin. Většinou se jedná o nejstarší a nejmohutnější stromy. Nejpočetněji jsou zastoupeny lípy.

V místě, na kterém se nacházíme se vyskytoval památný buk, který byl vyhlášen roku 2005. Z důvodu výrazně zhoršené provozní bezpečnosti však musela být v roce 2010 sejmuta ochrana a dřevina byla pokácena. Pro uchování zeleně ve městě a zajištění náhrady této významné dominanty zde byl vysazen nový buk Fagus sylvatica „Purpurea Pendula”.

Park mezi ulicemi Pod Petřínem a Petřínská byl založen pravděpodobně ve 20. letech 19. století jabloneckým Okrašlovacím spolkem. Po dlouhá léta existoval pouze ve zpustlém stavu. Obnoven byl až v rámci budování Vnitřního turistického okruhu v roce 2006.

Při této příležitosti došlo k opravě původního schodiště, vykácení náletových dřevin, ošetření stromů, odklizení drobných černých skládek, vybudování pěšinek, apod.

Vzhledem k velkému počtu vzrostlých dřevin a k umístění cedulek s českým a latinským názvem k jednotlivým stromům se parku začalo říkat arboretum, i když definici tohoto slova příliš neodpovídá. Název arboretum pochází z latinského slova arbor, což znamená strom. Lze říci, že arboretum je zdomácnělý, běžně užívaný název pro specializovanou zahradu či jiný pozemek s pěstovanými dřevinami různých domácích i cizokrajných druhů a udržovaný jako park nebo sbírka dřevin s pokusným pěstováním či jiným výzkumným programem různého zaměření. Hlavní odbornou činností a vědním oborem je v arboretu nauka o dřevinách, dendrologie, specializovaný obor botaniky.

Pohlédneme-li z centra Jablonce nad Nisou jižním směrem, objevíme na obzoru návrší s nápadnou siluetou markantní budovy. Za dobré viditelnosti ji takřka není možné přehlédnout. Přesto poměrně dlouho zůstávalo toto místo bez povšimnutí turistických spolků, které ve druhé polovině 19. století prožívaly svoje zlaté období.

Až v roce 1906 využil situaci Richard Fellinghauer, který si zde, v katastru dříve samostatných Vrkoslavic, postavil pohostinství s rozhlednou. Návrší se tehdy nazývalo podle jednoho ze zdejších obyvatel Nickelkoppe, a tak i výletní restaurant byl pojmenován „Zur Nickelkoppe“. Ke slavnostnímu otevření došlo v neděli 2. prosince téhož roku. Zdá se, že zahájení provozu proběhlo bez větší publicity, jelikož místní tisk zůstal k události lhostejný. Snad na to měla vliv špatná propagace, snad počasí nebo možná i konkurence.

Přes vynikající polohu si zařízení pana Fellinghauera nezískalo dostatek přívrženců a v podniku se již od počátku střídali vlastníci i nájemci. Počátkem roku 1934 si restaurant pronajal Hans Öser, který se ho pokoušel přejmenovat na Öserwarte (Öserova rozhledna). Název se však, podobně jako „Hohenwarte“ (Vysoká vyhlídka), nikdy neujal.

České pojmenování Petřín vzniklo až po roce 1945. Od tradičního názvu bylo pro obtížnou přeložitelnost do českého jazyka ustoupeno. V tomto období objekt sloužil jako dětský domov. Situace se změnila až v polovině šedesátých let v souvislosti s pořádáním mezinárodních výstav bižuterie v Jablonci nad Nisou. Tehdy byla restaurace převedena do vlastnictví státního podniku Restaurace a jídelny. Petřín se stal oblíbeným zařízením a vycházkovým místem. Podíl na tom měla zajisté i ideální poloha, která nabízí snad nejhezčí pohled na Jablonec, zarámovaný ze všech stran zelenými hřbety Jizerských hor.

V současné době stále slouží výletníkům jako restaurace a hotel s vyhlídkou.

Vrkoslavice tvoří jednu z nejvýše položených částí dnešního Jablonce nad Nisou. Dříve však bývaly samostatnou obcí. K jejich založení došlo pravděpodobně koncem 16. století, nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1608.

K dnešním stavebním pamětihodnostem Vrkoslavic patří římskokatolický kostelík Svatého Jana Nepomuckého, který se nachází nedaleko od zastavení č. 10 (mimo trasu okruhu). Byl postaven v letech 1867 až 1871 na základech starší kaple z roku 1735.

V parčíku nad vrkoslavickou školou, kde se právě nacházíme, byl v roce 1926 odhalen žulový pomník, který připomínal početné místní oběti 1. světové války. Po roce 1945 byl jeho osud podobný údělu mnoha jiných památníků: byl otočen „na hlavu“ a věnován osvoboditelům. V roce 2001 bylo pietní místo upraveno, pomník vrácen do původní polohy a byla na něj připevněna deska, jejíž nápis nyní připomíná oběti obou světových válek.

Jen pár desítek metrů odtud stojí budova vrkoslavické základní školy. Byla původně postavena jako německá škola v roce 1903. Po založení Československa vznikla ve Vrkoslavicích také škola pro české děti; v ní se dnes nachází mateřská školka.

Hned vedle základní školy stojí ještě jeden pomník. Byl odhalen před r. 1915 a věnován zakladateli německého tělocvičného hnutí F. L. Jahnovi (1778 – 1852). Později byl přeměněn na památku J. Fučíka. V roce 2005 bylo jeho okolí na náklady města upraveno a od té doby je granitový pomník věnován Vrkoslavicím.

Význam Vrkoslavic vzrostl poté, co byly v roce 1902 propojeny elektrickou dráhou s Janovem a Jabloncem nad Nisou na jedné straně a rychnovským železničním nádražím na straně druhé. Tramvaje projížděly Vrkoslavicemi do roku 1965, kdy byl jejich provoz definitivně nahrazen stávající autobusovou dopravou.

Ocitli jsme se před rulovou skalkou, která vyčnívá asi sedm metrů nad okolní terén a návštěvníkovi nabízí zajímavý rozhled. Pozoruhodná je však zejména geologická odlišnost skály od okolí, které je převážně žulové.

Kuriózní je i původní německý název Schnuppstein, pro který nebyl nikdy nalezen vhodný český ekvivalent, a proto má dnes skála prosté pojmenování Vyhlídka. Dřívější jméno souviselo s přezdívkou vlastníka pozemku, sedláka Karla Neumanna, zvaného Schnuppkarl, který byl znám svojí zálibou ve šňupání tabáku.

V roce 1902 se členové jabloneckého odboru Německého horského spolku zasloužili o zpřístupnění vrcholu. Zároveň byla vyhlídka zabezpečena kovovým zábradlím. Původně zde měla stát dokonce rozhledna, k realizaci záměru však nikdy nedošlo.

Dnes již není známo, kdy zmizel kříž s tělem Krista a nevíme ani, ve kterém roce byl upevněn stávající kovový žebřík, je však pravděpodobné, že se jedná o práci členů Horské služby z počátku osmdesátých let uplynulého století.

Rozhled je v současné době poněkud zastíněn vzrostlou vegetací, přesto je pohled k Jizerským horám a k Jablonci nad Nisou stále působivý. Docela blízko, v popředí nad Malými Vrkoslavicemi, se nachází obnovená restaurace Petřín s rozhlednou (zastavení č. 7). Skalka rozeklaná úzkou průrvou je zvlášť malebná na jaře, když rozkvete vzrostlá třešeň, která vlastní skálu znatelně převyšuje.

V roce 1995 bylo Rulové skalisko na Dobré Vodě registrováno jako významný krajinný prvek a je tedy dle zákona o ochraně přírody a krajiny chráněn před poškozováním a ničením. Na Jablonecku je dalších 15 významných krajinných prvků, většinou se jedná o luční společenstva.

Čertův kámen, u kterého právě stojíme, býval v minulosti natolik významnou dominantou Vrkoslavic, že se objevil v neoficiálním erbu obce a dokonce i na obecním razítku.

Neobvyklý geologický útvar vzbuzoval odedávna pozornost místních obyvatel. V myslích horalů vznikla i pověst o Čertovu kamenu, vyprávějící o vyvolávačích ďábla, kteří se v touze po mamonu scházeli v blízké kapli. Při svých nekalých činech však byli přistiženi vikářem. Právě ve chvíli jejich úprku se zjevil na tomto balvanu ďábel s pytlem skrývajícím bohatství. Jakmile vikáře zahlédl, začal kolem sebe bít ocasem tak vztekle, že do balvanu vyhloubil několik prohlubní. Pak zmizel i s pokladem, aby se tu už nikdy více neobjevil.

Velký žulový balvan zde spočívá na čtyřech menších a celá soustava vytváří jakousi otevřenou jeskyni. Na vrcholovém bloku se nacházejí menší prohlubně, které naznačují tvorbu skalních hrnců. Odtokový žlábek jednoho z nich je prý otiskem čertova ocasu. Najdeme zde i několik mělkých, uměle vytesaných stupňů.

Lidé si již v minulosti vážili přírodních zajímavostí natolik, že je dokázali zachránit před zkázou. V ohrožení byl i Čertův kámen. Známý jablonecký kronikář Adolf Lilie napsal v roce 1895 ve Vlastivědě okresu Jablonec nad Nisou: „V poslední době musel pozoruhodný Čertův kámen strpět nápor lamačů kamene; práce byly ale zastaveny, a tak pozoruhodný skalní útvar zůstane snad ještě dlouho zachován.“ Otvory způsobené nástroji kameníků však vyznačují jejich snahu ještě dnes.

K nejvýznamnějším stavbám Vrkoslavic patřil pivovar. Byl postaven v letech 1833 až 1835 Johannem von Römischem, tehdejším majitelem maloskalského panství, ke kterému patřily Vrkoslavice i Jablonec. Když se v souvislosti s novým zemským uspořádáním v roce 1850 staly Vrkoslavice samostatnou obcí, byl pro ně „Liberecko-vratislavicko-jablonecký“ pivovar důležitým zdrojem daňových příjmů v obecní pokladně.

Z někdejší slávy zdejšího pivovaru toho ale mnoho nezbylo, pivo se zde definitivně přestalo vařit v 80. letech minulého století.

V letech 1882 až 1899 byly nad pivovarem postupně založeny tři „pivovarské“ rybníky. V zimních měsících se na nich těžil led využívaný pro chladírenské účely. V roce 1922 bylo na horním rybníku otevřeno koupaliště, které však také již před delší dobou zaniklo.

Nedaleko našeho zastavení se odehrála 20. 4. 1890 zajímavá příhoda. V prvních jarních dnech si na okolních loukách hrála početná skupina 31 místních dětí, které překvapila náhlá bouřka s prudkým deštěm. Všechny děti se před deštěm schovaly pod veliký smrk. Po nějaké chvíli, když voda začala stékat mezi větvemi, rozutekly se směrem domů. Ještě nebyly ani sto kroků od místa, když do skupiny stromů sjel blesk. Nejvíce byl rozštípnut právě smrk, pod kterým byly ještě před chvílí děti schované.

V následujících dnech přicházely na toto místo stovky lidí, neboť obyvatelé byli přesvědčeni, že jen boží zázrak děti zachránil před neštěstím. Později zde byl z podnětu jabloneckého faráře Josefa Ressela postaven pamětní kámen, na kterém býval umístěn železný kříž. Obrázek na zaniklé tabulce znázorňoval popsanou příhodu. Náklady na pořízení pomníčku uhradili dobrovolní dárci. Od té doby se místu začalo říkat „U Křížku“.

Okolí bývalých pivovarských rybníků je v současné době neupravené. Nezbývá než doufat, že vodní plocha nalezne v budoucnu využití třeba jako místo odpočinku a rekreace.

Po průchodu lesem jsme se ocitli na vyvýšeném okraji města. Překročili jsme současně hranici katastrálních území Vrkoslavice a Jablonec nad Nisou. Kokonínská ulice odtud prudce klesá do údolí Nisy. Patří k nejstrmějším jabloneckým ulicím.

Přímo pod námi můžeme spatřit věž kostela svaté Anny, který je nejstarší památkou Jablonce. Ke kostelu, někdejšímu středu obce, směřovaly ze všech světových stran i staré obchodní stezky. Jedna z nich vedla i těmito místy.

Doba, kdy vzniklo první osídlení v kotlině Nisy, se nedá přesně zjistit. První písemná zmínka o Jablonci pochází z roku 1356. O třináct let mladší zápis uvádí Jablonec jako „chudý“ a daně neplatící. Se začátkem husitských válek (1419) Jablonec zmizel na padesát let z písemných pramenů. V bouřlivých dobách třicetileté války byl znovu vypálen.

K rychlému rozvoji Jablonce došlo až ve druhé polovině 17. století. V prvním desetiletí 18. století se vrchnost dokonce pokusila získat pro Jablonec statut městysu, tehdy ještě neúspěšně. To se podařilo až o sto let později, v roce 1808. Povýšením na městečko získala obec právo konání týdenních a dvou výročních trhů.

Za tím účelem bylo v Jablonci založeno tržiště, které se stalo základem budoucího Mírového náměstí. Byl to pro obec významný okamžik, neboť vznik „Starého trhu“ vtiskl osídlení budoucí ráz a vzhled. V roce 1866 byl Jablonec povýšen na město a o 40 let později byl přejmenován na Jablonec nad Nisou.

Z místa, kde se právě nacházíme, je pohled na město částečně zakrytý místní zástavbou. Vlevo nad něj vystupuje Prosečský hřbet, naproti nám se zdvihá lesnatý Harcovský hřbet. Jestliže sestoupíme jen o kousek níž, otevře se nám širší pohled na město. Okraje města bývaly lemovány převážně vilovou zástavbou. V 70. a 80. letech minulého století došlo v Jablonci nad Nisou k rozsáhlé výstavbě panelových domů, které vyrostly částečně v nezastavěném prostoru, ale často také na místě původní zástavby.

Posledním, třináctým zastavením vycházku městem zakončíme. Naše informace se tentokrát nevěnují minulosti, ale naopak současnosti města, neboť centrum Jablonce nad Nisou prošlo v posledních letech rozsáhlými proměnami.

Nacházíte se na místě, kde stávala mezi lety 1892-1938 synagoga v maurském slohu se secesními prvky. Dílo architekta Wilhelma Stiassnyho bylo vypáleno během Křišťálové noci, od roku 1993 jej připomíná symbolický památník šoa autora Oldřicha Plívy.

V jejím sousedství byl v letech 1903-1904 postaven exportní dům firmy Zimmer & Schmidt, navržený a postavený Emilianem Herbigem. Od roku 1949 v něm sídlí Muzeum skla a bižuterie. Celková rekonstrukce památkově chráněné budovy proběhla v letech 2000-2004, futuristická přístavba v podobě skleněného krystalu vyrostla mezi lety 2018-2020 podle návrhu ateliéru Hlaváček – architekti. Součástí investice byla též revitalizace přilehlého parku. Dnes již státní a celosvětově jedinečné muzeum návštěvníkům nabízí tři stálé expozice: bižuterie, skla a vánočních ozdob.

Výraznou proměnu centra města představovalo v první dekádě 21. století vybudování komplexu Eurocentra, na místě bývalého výstaviště, kde se od 60. let 20. století konaly proslulé mezinárodní přehlídky bižuterie i skla. K němu byl připojen nový objekt Centra obchodní spolupráce a následně akce pokračovala rekonstrukcí dalšího pavilonu a amfiteátru.

Od roku 2005 probíhaly také celkové opravy okolních ulic, byla rozšířena pěší zóna a kompletně se změnilo Dolní náměstí, sloužící dříve především městské hromadné dopravě. Původní povrch nahradila kamenná dlažba, byla doplněna zeleň a instalována kašna navržená studentkou místní uměleckoprůmyslové školy Šárkou Kunclovou.

Na financování části novodobých proměn byly využity prostředky Evropské unie.